Během koncertu Endivie stihl několikrát obejít přítomné s návrhem se po koncertě opít. Já podotkl, že sice jsem abstinent, ale zajít s nimi někam mohu. Navíc jsem nabídl nocleh u Kubíka, protože jsem se s ním na to již předem domlouval. Všichni návrh přijali a my šli tradičně na Václavák. Těsně před tím proběhla taková ta typická čtvrthodinová chvíle, kdy sice tvrdíte, že odcházíte, přitom ale jen tupě stojíte a bavíte se s ostatními. Myslím, že nikomu se pryč nechtělo.
Chuť mládeže se opít ale byla neodbytná. Snažil jsem se jim věc vymluvit a nalákat je na jinou zábavu, avšak obě mé věty byly vyslechnuty bez většího vnímání, a tak jsem je jen pomalu následoval. Nejdříve jsme obsadili Vaška, kde mi kdosi znemožnil přístup k Bikuku a já si proto musel sednout dál. Endivie pocítil touhu vylézt až nahoru na sochu a nás nabádal k tomu, abychom hlídali, jestli se v blízkosti neobjeví příslušníci městské policejní služby. Vstal jsem s úmyslem tak učinit, ale jeho snaha vyšplhat se na vrchol byla marná, protože mu "odendali stupínek". Zůstal sedět kdesi v polovině cesty a já byl zklamán. Už dlouho jsem neviděl člověka padat z tak velké výšky. A ani tento den se mi nepoštěstilo jev spatřit.
Kettyini rodiče si měli pro dceru přijet ke klubu. Sečkali jsme u koně tedy jen pár minut a hned se vydali zpět. Většina přísedících byla neochotna vstát a kamkoli se pohybovat, proto jsme Ketty doprovodili ve čtyřech - spolu s přemluveným Bikuku. Ketty přetahovala - rodičům tvrdila, že ještě trvá autogramiáda. Nyní se ale musela vrátit, aby ji rodiče pustili i na příští akce. Vcelku se mi špatně chápe, že tolik lidí nerespektuje tento fakt a odmítli ji doprovodit. Já bych nerad, kdyby jen kvůli tak malicherným věcem - jako je nechuť chodit.. - měla Ketty problémy.
Vlastně jsem snad ještě nikdy neprošel Václavské náměstí tolikrát za sebou v tak těsném sledu. I když.. Možná ano - když jsem tu "spal" poprvé. Panebože ten robot tak blbě kouká.. Pardon, ale po dlouhé době pracuji v Microsoft Wordu a nechci bratranci měnit nastavení. Kdybych pomocníka skryl, jistě by mu to stačilo jako důvod k zákazu přibližování se k jeho počítači. Ale ty oči..
Vrátili jsme Ketty, vrátili jsme Lussy a z nějakého důvodu jsme se vrátili ke klubu. TourBus ještě neodjel, tak jsme čekali, že třeba dostaneme jako nejvytrvalejší fanoušci další podpisy a případně s nimi společné foto. Stačilo by, kdyby jen zamávali, ale ne, oni si hráli na velké star a zůstali v nedobytném prostoru. Nedobytném.. Jeden z mužů postávajících v blízkosti vozidla přešel ke dveřím Busu a začal vyťukávat na klávesnici ovladače heslovitý kód. Udělal jsem jeden nenápadný krok vzad, abych měl výhled na provedenou kombinaci. Ovšem ten krok nebyl až tak nenápadný, aby si ho muž nevšiml. Zakryl rukou display a ťukal dál. Poté vešel a dveře se za ním opět zavřeli. Jsem si jistý, že bychom za tu dobu na kód přišli. Kdyby tu nestálo tolik členů týmu. Než jsme se usadili do zádveří jedné ze zdejších budov, sledovali jsme kapelu do KFC. Když jsme ale vcházeli, oni se dali k odchodu. Poté z TourBusu už nevylezli.
Vykřikovali jsme hesla, žádali autogram, šlo nám o pozornost. Chtěli jsme je vylákat ven nebo alespoň do okénka. I když to okénko nám nebylo moc platné - oni viděli na nás - my na ně ne..
Jestli se dobře bavili na náš účet, my jsme si našli zábavu vlastní. Hakky rozebírala jejich jídlo z popelnice, a pak jejich šli se najíst do McDonald's. Pro nedostatek židliček si Bikuku sedl ke stolku za námi. Mohl si přisunout židli k boku stolu, jako to udělala později Ivet, ale zřejmě neměl zájem. Posunul jsem tedy tu svou tak, aby mohl jít mezi mne a Lucku. Alespoň se natočil. Stejně se k nám ale spíše neznal a já jsem neznal důvod jeho distance. Když pak kdosi koupil hranolky a já si většinu přivlastnil a chtěl Bikuku krmit, okusil jsem poprvé jeho vcelku nenávistný nepřístupný pohled. Raději jsem hranolky odložil a povídal si s ostatními.
Ivet na stolku nechala svůj zakoupený salát a odešla zřejmě na toalety, když Endivie dostal nápad zamíchat jí zeleninu s Vodkou. Respektive ji tam jen nalil - míchal jsem já. Nevšiml jsem si, že přichází. Slyšel jsem až dotaz, co že jí to vlastně dělám s jídlem. Myslela si, že ujídám. Já ale nejím zeleninu, proto jsem se z toho vymluvil. Pravý důvod jsem ji ovšem také nesdělil. Jedla a snad si toho všimla až ke konci. Znechuceně se od misky odtáhla a její výraz můžete sami definovat po shlédnutí videa uveřejněného níže. Musely jí napovědět naše nenápadné výrazy.. Já neustále tvrdil, že je to jistě jen překořeněné. Endivie se rozhodl získat pravděpodobnost našich slov reklamací. Poté se vztekal, když mu kdosi z obsluhy řekl, že přílišná hořkost je způsobena větším množstvím endivie v salátu.. (endivie >>> odrůda čekanky)
Pípí s Bikuku během našeho pobytu v této známé komerční stanici občerstvení telefonovali s otcem, který pro ně měl přijet na Václavák. Opět jsme se přesunuli tam a jen vyčkávali na jejich auto. Ivet s Endiviem vyprávěli historky o nadpřirozených jevech a já mezitím obmotával Bikuku jeho vlastní taškou, abych mu tak znemožnil pohyb a následný odjezd. Pípí byla nemilosrdná a hořekovala Bikuku, ať už jde. Nikdy se neosočí na mě - vždycky za to může on. To se mi líbí x) Méně pak už se mi líbilo, když jsme sestupovali k jejich autu. Schoval jsem se ještě naposled za velké reklamní cosi, abych ho mohl beztrestně políbit. Když jsem ho o to nepřímo požádal výše, lhostejně mi podával svou láhev neperlivé vody ( viz. M-B-L )..
U jeho rodiče pak poslední objetí, poslední pozdrav a nasedali do vozidla. Přemáhal jsem se, abych nevypadal tolik zdrceně. V tom mi dost pomohl Endivie, když po shledání podobnosti jejich auta s dřívějším vozem Tokio Hotel začal citovat známý dabing.
Kettyini rodiče si měli pro dceru přijet ke klubu. Sečkali jsme u koně tedy jen pár minut a hned se vydali zpět. Většina přísedících byla neochotna vstát a kamkoli se pohybovat, proto jsme Ketty doprovodili ve čtyřech - spolu s přemluveným Bikuku. Ketty přetahovala - rodičům tvrdila, že ještě trvá autogramiáda. Nyní se ale musela vrátit, aby ji rodiče pustili i na příští akce. Vcelku se mi špatně chápe, že tolik lidí nerespektuje tento fakt a odmítli ji doprovodit. Já bych nerad, kdyby jen kvůli tak malicherným věcem - jako je nechuť chodit.. - měla Ketty problémy.
Vlastně jsem snad ještě nikdy neprošel Václavské náměstí tolikrát za sebou v tak těsném sledu. I když.. Možná ano - když jsem tu "spal" poprvé. Panebože ten robot tak blbě kouká.. Pardon, ale po dlouhé době pracuji v Microsoft Wordu a nechci bratranci měnit nastavení. Kdybych pomocníka skryl, jistě by mu to stačilo jako důvod k zákazu přibližování se k jeho počítači. Ale ty oči..
Vrátili jsme Ketty, vrátili jsme Lussy a z nějakého důvodu jsme se vrátili ke klubu. TourBus ještě neodjel, tak jsme čekali, že třeba dostaneme jako nejvytrvalejší fanoušci další podpisy a případně s nimi společné foto. Stačilo by, kdyby jen zamávali, ale ne, oni si hráli na velké star a zůstali v nedobytném prostoru. Nedobytném.. Jeden z mužů postávajících v blízkosti vozidla přešel ke dveřím Busu a začal vyťukávat na klávesnici ovladače heslovitý kód. Udělal jsem jeden nenápadný krok vzad, abych měl výhled na provedenou kombinaci. Ovšem ten krok nebyl až tak nenápadný, aby si ho muž nevšiml. Zakryl rukou display a ťukal dál. Poté vešel a dveře se za ním opět zavřeli. Jsem si jistý, že bychom za tu dobu na kód přišli. Kdyby tu nestálo tolik členů týmu. Než jsme se usadili do zádveří jedné ze zdejších budov, sledovali jsme kapelu do KFC. Když jsme ale vcházeli, oni se dali k odchodu. Poté z TourBusu už nevylezli.
Vykřikovali jsme hesla, žádali autogram, šlo nám o pozornost. Chtěli jsme je vylákat ven nebo alespoň do okénka. I když to okénko nám nebylo moc platné - oni viděli na nás - my na ně ne..
Jestli se dobře bavili na náš účet, my jsme si našli zábavu vlastní. Hakky rozebírala jejich jídlo z popelnice, a pak jejich šli se najíst do McDonald's. Pro nedostatek židliček si Bikuku sedl ke stolku za námi. Mohl si přisunout židli k boku stolu, jako to udělala později Ivet, ale zřejmě neměl zájem. Posunul jsem tedy tu svou tak, aby mohl jít mezi mne a Lucku. Alespoň se natočil. Stejně se k nám ale spíše neznal a já jsem neznal důvod jeho distance. Když pak kdosi koupil hranolky a já si většinu přivlastnil a chtěl Bikuku krmit, okusil jsem poprvé jeho vcelku nenávistný nepřístupný pohled. Raději jsem hranolky odložil a povídal si s ostatními.
Ivet na stolku nechala svůj zakoupený salát a odešla zřejmě na toalety, když Endivie dostal nápad zamíchat jí zeleninu s Vodkou. Respektive ji tam jen nalil - míchal jsem já. Nevšiml jsem si, že přichází. Slyšel jsem až dotaz, co že jí to vlastně dělám s jídlem. Myslela si, že ujídám. Já ale nejím zeleninu, proto jsem se z toho vymluvil. Pravý důvod jsem ji ovšem také nesdělil. Jedla a snad si toho všimla až ke konci. Znechuceně se od misky odtáhla a její výraz můžete sami definovat po shlédnutí videa uveřejněného níže. Musely jí napovědět naše nenápadné výrazy.. Já neustále tvrdil, že je to jistě jen překořeněné. Endivie se rozhodl získat pravděpodobnost našich slov reklamací. Poté se vztekal, když mu kdosi z obsluhy řekl, že přílišná hořkost je způsobena větším množstvím endivie v salátu.. (endivie >>> odrůda čekanky)
Pípí s Bikuku během našeho pobytu v této známé komerční stanici občerstvení telefonovali s otcem, který pro ně měl přijet na Václavák. Opět jsme se přesunuli tam a jen vyčkávali na jejich auto. Ivet s Endiviem vyprávěli historky o nadpřirozených jevech a já mezitím obmotával Bikuku jeho vlastní taškou, abych mu tak znemožnil pohyb a následný odjezd. Pípí byla nemilosrdná a hořekovala Bikuku, ať už jde. Nikdy se neosočí na mě - vždycky za to může on. To se mi líbí x) Méně pak už se mi líbilo, když jsme sestupovali k jejich autu. Schoval jsem se ještě naposled za velké reklamní cosi, abych ho mohl beztrestně políbit. Když jsem ho o to nepřímo požádal výše, lhostejně mi podával svou láhev neperlivé vody ( viz. M-B-L )..
U jeho rodiče pak poslední objetí, poslední pozdrav a nasedali do vozidla. Přemáhal jsem se, abych nevypadal tolik zdrceně. V tom mi dost pomohl Endivie, když po shledání podobnosti jejich auta s dřívějším vozem Tokio Hotel začal citovat známý dabing.
"Kur*aaa..! Franto, dělej, šlápni na too! Jooo!"
Strkal jsem do něj, protože jsem si nepřál ani přílišně smát. Spíš ho to, řekl bych, povzbudilo, protože začal doplňovat vlastní fáze. Pípí poté naposledy otevřela zasunovací dveře a oznámila, že dovnitř to jde krásně slyšet. Endivie samozřejmě nepřestal - jen si dával pozor, aby neurazil řidiče.
Auto se rozjelo a my jen tupě mávali. Ptal jsem se sám sebe, zdali by mě jejich otec přejel, kdybych si stoupl před auto. Jsem si jistý, že by mě přejel, i kdybych si tam nestoupl..
Auto se rozjelo a my jen tupě mávali. Ptal jsem se sám sebe, zdali by mě jejich otec přejel, kdybych si stoupl před auto. Jsem si jistý, že by mě přejel, i kdybych si tam nestoupl..
(TO BE CONTINUED)