Záměrně jsem minulé vyprávění ukončil ve chvíli, kdy jsme zůstali jen v pěti. Celá pětice jsme pak totiž strávili spolu celou noc, ráno a téměř celé následující odpoledne. Započali jsme na našem oblíbeném místě - na Vaškovi..
Posedali jsme čelem k muzeu a dohadovali se, kdo půjde nebo nepůjde s Endiviem nakoupit tolik potřebný alkohol. Všichni si stěžovali, jak moc se dnes nachodili. Já jen mlhavě vzpomínal na ráno, kdy jsem šel celkem slušný počet kilometrů po kolejích z vedlejší vesnice domů. Připadalo mi, jako by se to stalo dávno a tento den se probudil v Praze. Když mi Endivie odebral Krávu a oznámil, že Kráva jde s ním, nemeškal jsem a zvedl se k odchodu. Přeci nenechám Krávu napospas Endiviemu. To už se zvedali i ostatní. Byli smířeni s myšlenkou, že jeden z chlapců na chvíli odejde. S myšlenkou absence obou chlapců už se ale smířit nedokázali.
"Je to kousek," častoval nás Endivie, když jsme šli už asi patnáct minut.
"Docela dlouhej kousek.." neregistroval mě nikdo.
"Docela dlouhej kousek.." neregistroval mě nikdo.
Džus byl ale přece tolik důležitý. Potřebovalo se ředit. Polovina nás po cestě zemřela a k obchodu došly jen prázdné tělesné schránky. Počkal jsem venku, abych si mohl zapálit. Zakoupený alkohol byl schován do mého batohu. Následoval Vašek. Velmi nenápadné místo pro kalbu mladistvých. Přítomným slečnám velmi záleželo na tom, abych se opil s nimi. Protestoval jsem, že je mi zle, protože jsem téměř nejedl. Endivie se obětoval a skočil mi pro hranolky, viz. následující video. Tuším, že není zapotřebí komentovat zachycený děj..
Nakonec jsme se vážně odebrali do blízkého parku, kde mohli přítomní v klidu polehat na zem, aniž by je někdo zvlášť registroval. Opravdu bychom nebyli nápadní, kdyby Hakky Loleček na každého procházejícího muže nepokřikovala, že je gay. Nesli to většinou těžce a v mnoha případech to vypadalo, že dotyčný nejen, že se otáčí, ale zřejmě nám chce také něco říct z blízka.. Já jako jediný střízlivý jsem to pozoroval s nevolí a jen podporoval Endivieho, který se snažil Hakky tišit. Nevím, při jaké příležitosti jsem porušil svou zásadu a lokl si poprvé. Pamatuji si jen, že jsem si lokal stále častěji. Přesto mi následujícího rána bylo vyčítáno, že jsem vůbec nepil - ona děvčata to špatně vnímala vleže na chodníku..
Neopil jsem se ale. Jen jsem byl uvolněnější a už mi ani nepřipadalo divné, že všichni řvou a polehávají. Ani nebylo z čeho se opít. Všechnu omamnou tekutinu vypili ostatní dřív, než jsem cokoliv stihl. Za to jsem teď rád. Skupinově jsme si pak zkusili, jak se spí na lavičce. Ne, že bych nevěděl, jaké to je. V této společnosti to ale bylo vcelku příjemné - mohl jsem se opřít o někoho slušného. V tomto případě šlo o Lucku. Někoho v následujících pár momentech přece jen napadlo přemístit se do bytu Endivieho, kde jsme měli rezervován nocleh. Označil bych to spíše za ránoleh, protože jsme k němu domů dorazili kolem osmé ranní.
Počali jsme se pomalu přesouvat k tramvajové zastávce. Lucce ale alkohol nedělal dobře a trpěla teď silnou nevolností. Ušli jsme pár metrů a ona odmítla jít dál. Přesně tento stav jsem zažil - díky němu jsem přestal pít - proto jsem se jí snažil pomoct tak, jak bych to v této situaci ocenil já své doby. Věděl jsem, že nemůže dál a snažil se ji utěšit. Nemohli jsme ji tam nechat. A já navíc nechtěl. Ne, že ostatní by chtěli, ale občas mi to tak připadalo. Endivie, místo aby ji povzbudil a pomohl jí, tak jí vyhrožoval zavoláním záchranky. Když viděl, že to s ní nehne, nakonec ji se mnou vzal a pomohl jí vstát. Doprovodili jsme ji takhle k tramvaji a odtud jeli na autobusovou zastávku.
Jelo se dlouho a my nevydrželi nespát. Ivet jsem zapůjčil igelitový sáček, který mi zůstal z ranní cesty autobusem. Zle se mi během zmiňovaného zpěvu neudělalo, proto jsem teď měl co děvčeti poskytnout ke zvracení. Samotný akt jsem již díky brzkému snění neviděl. Nelituji toho. Na autobusové stanici spala jen ona a na děj v autobuse si nepamatuji. Radši..
Od cílové stanice k Endiviemu to byl samozřejmě jen "kousek". V tomto rozpoložení by mi nepřišel jako kousek ani pochod z jednoho pražského McDonald's do druhého - a ty jsou umístěny opravdu blízko.. Před vniknutím do jeho bytu jsme navíc museli na cosi čekat. Byl jsem příliš unaven na to, abych zjišťoval, co se děje. Ulehl jsem tedy po vzoru svých společnic na schody a čekal. Po nějakém čase nás tu vyzvedl náš hostitel a dovedl k sobě. Jeho máti nevypadala zrovna nadšeně. Upřímně se jí ani nedivím. Všichni jsme vypadali mrtvě. Jak jsem říkal - polovina nás zemřela již při cestě do "Tesca". (Endivie stále tvrdil, že jdeme do Tesca - nakoupili jsme nakonec v jakémsi zapadlém občerstvení. Tesco bylo zřejmě vzdáleno ještě další kousek..)
Už předem jsem si zamlouval křeslo - teď bylo mé. Vedlejší obsadila Lucka. Zbylá děvčata ulehla na zem a jedna postel tak zůstala volná. Endivie ji nabídl mně, když viděl, že ostatní buď spí, nebo nevnímají. Já se ale nehodlal vzdát svého luxusního lože v podobě křesla a setrval jsem na něm. Jediným spícím v posteli tedy nakonec byl Endivie, který si ještě před uložením stihl postěžovat na máti, která mu nejspíš schovala všechny plyšáky v domnění, že se za ně její syn stydí a takto mu ulehčí situaci. Zašel si pro ně, poskládal na postel a spokojeně usnul.
Vzbudil jsem se ve stejné poloze, přikrytý vlastním kabátem. Probudily mě vlastně dívčí hlasy. Hakky s Ivet si vyprávěli mlhavé vzpomínky na předchozí den. Protáhl jsem se a zajímal se, kdo je v koupelně. Samozřejmě Endivie. Čekal jsem rok, čekal jsem dva, nakonec jsem se dočkal. Ještě před tím jsem si přemaloval oči. Neodličuji se příliš často. Hakky mi líčení zpříjemnila strkáním fotoaparátu k obličeji. Myslel jsem, že se fotí. Točilo se. Na výsledném videu naštěstí nejde vidět můj obličej tolik, jak jsem se obával. Tedy v originále ano - naštěstí youtube videa jaksi ztmavuje.
Neopil jsem se ale. Jen jsem byl uvolněnější a už mi ani nepřipadalo divné, že všichni řvou a polehávají. Ani nebylo z čeho se opít. Všechnu omamnou tekutinu vypili ostatní dřív, než jsem cokoliv stihl. Za to jsem teď rád. Skupinově jsme si pak zkusili, jak se spí na lavičce. Ne, že bych nevěděl, jaké to je. V této společnosti to ale bylo vcelku příjemné - mohl jsem se opřít o někoho slušného. V tomto případě šlo o Lucku. Někoho v následujících pár momentech přece jen napadlo přemístit se do bytu Endivieho, kde jsme měli rezervován nocleh. Označil bych to spíše za ránoleh, protože jsme k němu domů dorazili kolem osmé ranní.
Počali jsme se pomalu přesouvat k tramvajové zastávce. Lucce ale alkohol nedělal dobře a trpěla teď silnou nevolností. Ušli jsme pár metrů a ona odmítla jít dál. Přesně tento stav jsem zažil - díky němu jsem přestal pít - proto jsem se jí snažil pomoct tak, jak bych to v této situaci ocenil já své doby. Věděl jsem, že nemůže dál a snažil se ji utěšit. Nemohli jsme ji tam nechat. A já navíc nechtěl. Ne, že ostatní by chtěli, ale občas mi to tak připadalo. Endivie, místo aby ji povzbudil a pomohl jí, tak jí vyhrožoval zavoláním záchranky. Když viděl, že to s ní nehne, nakonec ji se mnou vzal a pomohl jí vstát. Doprovodili jsme ji takhle k tramvaji a odtud jeli na autobusovou zastávku.
Jelo se dlouho a my nevydrželi nespát. Ivet jsem zapůjčil igelitový sáček, který mi zůstal z ranní cesty autobusem. Zle se mi během zmiňovaného zpěvu neudělalo, proto jsem teď měl co děvčeti poskytnout ke zvracení. Samotný akt jsem již díky brzkému snění neviděl. Nelituji toho. Na autobusové stanici spala jen ona a na děj v autobuse si nepamatuji. Radši..
Od cílové stanice k Endiviemu to byl samozřejmě jen "kousek". V tomto rozpoložení by mi nepřišel jako kousek ani pochod z jednoho pražského McDonald's do druhého - a ty jsou umístěny opravdu blízko.. Před vniknutím do jeho bytu jsme navíc museli na cosi čekat. Byl jsem příliš unaven na to, abych zjišťoval, co se děje. Ulehl jsem tedy po vzoru svých společnic na schody a čekal. Po nějakém čase nás tu vyzvedl náš hostitel a dovedl k sobě. Jeho máti nevypadala zrovna nadšeně. Upřímně se jí ani nedivím. Všichni jsme vypadali mrtvě. Jak jsem říkal - polovina nás zemřela již při cestě do "Tesca". (Endivie stále tvrdil, že jdeme do Tesca - nakoupili jsme nakonec v jakémsi zapadlém občerstvení. Tesco bylo zřejmě vzdáleno ještě další kousek..)
Už předem jsem si zamlouval křeslo - teď bylo mé. Vedlejší obsadila Lucka. Zbylá děvčata ulehla na zem a jedna postel tak zůstala volná. Endivie ji nabídl mně, když viděl, že ostatní buď spí, nebo nevnímají. Já se ale nehodlal vzdát svého luxusního lože v podobě křesla a setrval jsem na něm. Jediným spícím v posteli tedy nakonec byl Endivie, který si ještě před uložením stihl postěžovat na máti, která mu nejspíš schovala všechny plyšáky v domnění, že se za ně její syn stydí a takto mu ulehčí situaci. Zašel si pro ně, poskládal na postel a spokojeně usnul.
Vzbudil jsem se ve stejné poloze, přikrytý vlastním kabátem. Probudily mě vlastně dívčí hlasy. Hakky s Ivet si vyprávěli mlhavé vzpomínky na předchozí den. Protáhl jsem se a zajímal se, kdo je v koupelně. Samozřejmě Endivie. Čekal jsem rok, čekal jsem dva, nakonec jsem se dočkal. Ještě před tím jsem si přemaloval oči. Neodličuji se příliš často. Hakky mi líčení zpříjemnila strkáním fotoaparátu k obličeji. Myslel jsem, že se fotí. Točilo se. Na výsledném videu naštěstí nejde vidět můj obličej tolik, jak jsem se obával. Tedy v originále ano - naštěstí youtube videa jaksi ztmavuje.
Děvčata pouštěla na hostitelově počítači novinky TH a já jen napomínal, aby ubraly basy. Nechtěl jsem, aby měl problémy ani Endivie. Když děvčata neuposlechla, přišel nakonec on sám a basy ztlumil. Do koupelny jsem se dostal ale až po čase a ještě mě musel nasměrovat.
(TO BE CONTINUED)
(TO BE CONTINUED)