Ještě někdy před odjezdem k Endiviemu na chatu mě zkontaktovala Ivet, jestli bych nejel 12.11. na LoveX. Tu kapelu jsem dosud neznal a ani mě nijak nelákala, ale Ivet byla přesvědčena, že nikdo jiný se nebude moct dostavit, protože ten den je škola. Sehnala mi dokonce přislíbení lístku, proto jsem nakonec souhlasil. Věděl jsem, že pár lidí se dostaví určitě a chtěl jsem je vidět.
Noc před odjezdem jsem spal u otce v domě. To zkomplikovalo situaci, protože se vzbudil chvíli po mně. Já byl s Trin domluven na osmé ranní na Holešovickém nádraží a hodlal jsem to tentokrát stihnout přesně. Spal jsem jen dvě hodiny, protože jsem odešel pozdě z icq - povídali jsme si s Trin a Joeym. Nepociťoval jsem ale větší únavu - těšil jsem se, až bude celé LnU pohromadě. Jen to bylo důvodem mého běhání po domě ve čtvrté ranní.
Byl jsem nachystán a zbývalo jen narvat věci do batohu. Tam přišly povětšinou jen dárky pro Ivet, které byly dalším předním důvodem, proč se do Prahy dostavit. Na Endivieho chatě slavila narozeniny, tak jsem chtěl popřát alespoň opožděně. Otec mě chvíli pozoroval (ty dárky jsem kupoval za jeho peníze - cítil se teď důležitě), a pak chladně oznámil, že pojedeme autem. Bránil jsem se tomu, za pár chvil mi měl jet autobus a on si začne plánovat něco naprosto odlišného..
Nicméně nebyl jsem sto ho přesvědčit, že mám vše dokonale připraveno a že tentokrát se to do detailu povede. Zdržoval svou přípravou. Přesto jsem to byl já, kdo spěšně dobíhal k autu, protože jsem nestíhal. Když mi totiž na poslední chvíli řeknete, že si ještě musíte něco připravit a požádáte mě o čas, strávím celou tu dobu sezením na botníku a budu vás častovat poznámkami o vaší nedochvilnosti. Při vašich konečných úpravách si náhle vzpomenu, že jsem zapomněl na pár desítek věcí, které nutně musím dopřipravit. Začnu tedy nanovo pobíhat po domě, tentokrát v ještě větším zmatení.
Můj dokonalý cybeR_Look mě donutil otec sundat. Přes vzdor jsem se nakonec převlékl a s tichými protesty nastoupil do auta, aby mě odvezl.
"Stihneme to?"
"Jistě. Jen nevím v kolik."
"..V osm..?"
"Za chvíli je osm. Ne."
"V devět..?"
"Možná.."
Ještě jsem si v autě dokresloval oči. Všechny pokusy o rovnou linku ale zmařilo otcovo brutální předjíždění okolních dopravních prostředků. Občas uvažuji, zdali bych neměl vypracovat plán trasy jeho jízdy na každý den. Kdybych ho na i-netu zveřejnil, dost možná bych zachránil pár lidských životů..
Cestou jsme stavěli celkem čtyřikrát. Nejprve na českolipské autobusové zastávce, abychom zjistili, že můj autobus odjel již dávno. Podruhé u jakéhosi baru, do kterého mi ochotný otec zašel koupit nové cigarety, když zjistil, že jsem dokouřil. Potřetí u benzínové pumpy, když jsem se vztekal, že mám hlad a chci vegetariánskou sýrovou bagetu. Počtvrté u parkoviště, když jsem se nutně potřeboval zbavit sýra, který jsem zkušeně z bagety odstranil (nenávidím sýr..). Cílovou stanicí nám bylo autobusové nádraží v Mladé Boleslavi, odkud jsem obyčejným autobusem měl dojet do Prahy za již dávno čekající Trin.
Vadilo mi už to, že se ráno nepotkám s Joeym. Šel do školy a cestou se chtěl zastavit u nás - to jsem otci zazlíval asi nejvíc. Na nádraží jsme s otcem vyhlíželi nějaký autobus, já s cigaretou, on s doutníkem, a mezitím probírali různá nemylá témata, jakým byl například můj přesun do Německa.
"Hleď, tamhle je quick bus - jdu, vrátim se zejtra ráno," zamířil jsem pomalu ke station.
Otec mě ale při pohledu na malý žlutý blíže neidentifikovatelný dopravní prostředek zarazil s tím, že cesta jím bude zřejmě dražší. Nastavil jsem už ruku, očekávaje, že mi tedy dá nějaké peníze navíc, které posléze utratím někde v McDonald's, ale místo toho jsem se dočkal jen vysvětlování, v jak špatné finanční situaci se nacházíme.
"Beztak to bude maximálně o pětku.." ignoroval jsem jeho myšlenky.
"Zítřek není nikdy světlejší než dnešek," snažil se o metaforu, kterou jsem stejně nepochopil.
Nedávalo mi to smysl.
"Teď, když jsme investovali, musíme čekat. Zítra bude možná všechno úplně jinak - musíme šetřit každý groš," pokračoval, když jsem se nevyjadřoval.
Znělo to divně od člověka, který před vámi stojí v novém obleku (nikdy nenosí nic jiného..), drahým doutníkem v ruce a vzezřením kmotra.
"Tak ale nejsme socky.."
"Dnes ne."
Divil jsem se, že si něco takového vůbec připouští. Nakonec si stejně myslím, že u sebe prostě jen neměl drobné a nechtěl rozměňovat, aby měl co nejvíce bankovek a byl cool..
Zařadil jsem se do fronty tří cestujícíh, z nichž dva jsem obratně se slovy 'hledám člověka' předběhl. Domníval jsem se, že otec mě nebude tahat z autobusu přes dva další lidi. Mýlil jsem se. Ten řidič vůbec neměl smysl pro dobrodružství - šeptal jsem na něj, ať zavře dveře. Sice ano, skřípl by tak cestujícího za mnou a znemožnil vstup do autobusu tomu dalšímu, ale stejně to mohl udělat..
Pár dalších cigaret padlo při čekání na 'normální' bus. Když jsem nastupoval a se slovy 'nevim, možná, čau' se loučil s otcem, zmocnil se mě pocit euforie. Najednou takové ticho..
Přerušili jej až nějací přistupivší Ukrajinci s místenkami. Měli číslo i mého sedadla. Pustil jsem je tedy na své místo a sedl si na schod k řidiči. Chvíli jsem poslouchal jejich řeč, jestli třeba nejsou z Ruska. Sice Rusky nic moc neumím (jen vyznat lásku - a to v tomhle případě nebylo moc vhodné.. Navíc: Rusové jsou vcelku homofóbní), ale přízvuk mám dobrý, proto bych to uhrál. Lidé z Ruska jsou hodně vlastenečtí. Když potkají někoho 'svého' v cizí zemi, rychle se spřátelí. Odtušil jsem, že by mě klidně nechali sedět. Vzhledem k tomu, že dotyční ale byli z Ukrajiny, raději jsem svůj ruský přízvuk nechal být.. Možná chápete.
Noc před odjezdem jsem spal u otce v domě. To zkomplikovalo situaci, protože se vzbudil chvíli po mně. Já byl s Trin domluven na osmé ranní na Holešovickém nádraží a hodlal jsem to tentokrát stihnout přesně. Spal jsem jen dvě hodiny, protože jsem odešel pozdě z icq - povídali jsme si s Trin a Joeym. Nepociťoval jsem ale větší únavu - těšil jsem se, až bude celé LnU pohromadě. Jen to bylo důvodem mého běhání po domě ve čtvrté ranní.
Byl jsem nachystán a zbývalo jen narvat věci do batohu. Tam přišly povětšinou jen dárky pro Ivet, které byly dalším předním důvodem, proč se do Prahy dostavit. Na Endivieho chatě slavila narozeniny, tak jsem chtěl popřát alespoň opožděně. Otec mě chvíli pozoroval (ty dárky jsem kupoval za jeho peníze - cítil se teď důležitě), a pak chladně oznámil, že pojedeme autem. Bránil jsem se tomu, za pár chvil mi měl jet autobus a on si začne plánovat něco naprosto odlišného..
Nicméně nebyl jsem sto ho přesvědčit, že mám vše dokonale připraveno a že tentokrát se to do detailu povede. Zdržoval svou přípravou. Přesto jsem to byl já, kdo spěšně dobíhal k autu, protože jsem nestíhal. Když mi totiž na poslední chvíli řeknete, že si ještě musíte něco připravit a požádáte mě o čas, strávím celou tu dobu sezením na botníku a budu vás častovat poznámkami o vaší nedochvilnosti. Při vašich konečných úpravách si náhle vzpomenu, že jsem zapomněl na pár desítek věcí, které nutně musím dopřipravit. Začnu tedy nanovo pobíhat po domě, tentokrát v ještě větším zmatení.
Můj dokonalý cybeR_Look mě donutil otec sundat. Přes vzdor jsem se nakonec převlékl a s tichými protesty nastoupil do auta, aby mě odvezl.
"Stihneme to?"
"Jistě. Jen nevím v kolik."
"..V osm..?"
"Za chvíli je osm. Ne."
"V devět..?"
"Možná.."
Ještě jsem si v autě dokresloval oči. Všechny pokusy o rovnou linku ale zmařilo otcovo brutální předjíždění okolních dopravních prostředků. Občas uvažuji, zdali bych neměl vypracovat plán trasy jeho jízdy na každý den. Kdybych ho na i-netu zveřejnil, dost možná bych zachránil pár lidských životů..
Cestou jsme stavěli celkem čtyřikrát. Nejprve na českolipské autobusové zastávce, abychom zjistili, že můj autobus odjel již dávno. Podruhé u jakéhosi baru, do kterého mi ochotný otec zašel koupit nové cigarety, když zjistil, že jsem dokouřil. Potřetí u benzínové pumpy, když jsem se vztekal, že mám hlad a chci vegetariánskou sýrovou bagetu. Počtvrté u parkoviště, když jsem se nutně potřeboval zbavit sýra, který jsem zkušeně z bagety odstranil (nenávidím sýr..). Cílovou stanicí nám bylo autobusové nádraží v Mladé Boleslavi, odkud jsem obyčejným autobusem měl dojet do Prahy za již dávno čekající Trin.
Vadilo mi už to, že se ráno nepotkám s Joeym. Šel do školy a cestou se chtěl zastavit u nás - to jsem otci zazlíval asi nejvíc. Na nádraží jsme s otcem vyhlíželi nějaký autobus, já s cigaretou, on s doutníkem, a mezitím probírali různá nemylá témata, jakým byl například můj přesun do Německa.
"Hleď, tamhle je quick bus - jdu, vrátim se zejtra ráno," zamířil jsem pomalu ke station.
Otec mě ale při pohledu na malý žlutý blíže neidentifikovatelný dopravní prostředek zarazil s tím, že cesta jím bude zřejmě dražší. Nastavil jsem už ruku, očekávaje, že mi tedy dá nějaké peníze navíc, které posléze utratím někde v McDonald's, ale místo toho jsem se dočkal jen vysvětlování, v jak špatné finanční situaci se nacházíme.
"Beztak to bude maximálně o pětku.." ignoroval jsem jeho myšlenky.
"Zítřek není nikdy světlejší než dnešek," snažil se o metaforu, kterou jsem stejně nepochopil.
Nedávalo mi to smysl.
"Teď, když jsme investovali, musíme čekat. Zítra bude možná všechno úplně jinak - musíme šetřit každý groš," pokračoval, když jsem se nevyjadřoval.
Znělo to divně od člověka, který před vámi stojí v novém obleku (nikdy nenosí nic jiného..), drahým doutníkem v ruce a vzezřením kmotra.
"Tak ale nejsme socky.."
"Dnes ne."
Divil jsem se, že si něco takového vůbec připouští. Nakonec si stejně myslím, že u sebe prostě jen neměl drobné a nechtěl rozměňovat, aby měl co nejvíce bankovek a byl cool..
Zařadil jsem se do fronty tří cestujícíh, z nichž dva jsem obratně se slovy 'hledám člověka' předběhl. Domníval jsem se, že otec mě nebude tahat z autobusu přes dva další lidi. Mýlil jsem se. Ten řidič vůbec neměl smysl pro dobrodružství - šeptal jsem na něj, ať zavře dveře. Sice ano, skřípl by tak cestujícího za mnou a znemožnil vstup do autobusu tomu dalšímu, ale stejně to mohl udělat..
Pár dalších cigaret padlo při čekání na 'normální' bus. Když jsem nastupoval a se slovy 'nevim, možná, čau' se loučil s otcem, zmocnil se mě pocit euforie. Najednou takové ticho..
Přerušili jej až nějací přistupivší Ukrajinci s místenkami. Měli číslo i mého sedadla. Pustil jsem je tedy na své místo a sedl si na schod k řidiči. Chvíli jsem poslouchal jejich řeč, jestli třeba nejsou z Ruska. Sice Rusky nic moc neumím (jen vyznat lásku - a to v tomhle případě nebylo moc vhodné.. Navíc: Rusové jsou vcelku homofóbní), ale přízvuk mám dobrý, proto bych to uhrál. Lidé z Ruska jsou hodně vlastenečtí. Když potkají někoho 'svého' v cizí zemi, rychle se spřátelí. Odtušil jsem, že by mě klidně nechali sedět. Vzhledem k tomu, že dotyční ale byli z Ukrajiny, raději jsem svůj ruský přízvuk nechal být.. Možná chápete.
(to be continued)
no to je neuvěřitelný...............................................