..Přešel jsem k ní a uklidňoval ji. Povídal jsem, že se jí líbím jen kvůli podobnosti s Billem. Nesouhlasila a dál tvrdila, že jsem pohlednější než on. S tím jsem mlčky nesouhlasil já, ale slyšitelně jsem vyslovoval jen slova útěchy.
S přáteli jsme měli naplánovaný výlet do Bohnic, odkud přijely dvě z kamarádek, protože měly vycházku. Vlastně byli celkem tři, ale Jirka se VNS nakonec nezúčastnil, proto ho mezi návštěvníky logicky nepočítám. Líbila se mi Janiččina reakce na jeho náhlý odchod.
S přáteli jsme měli naplánovaný výlet do Bohnic, odkud přijely dvě z kamarádek, protože měly vycházku. Vlastně byli celkem tři, ale Jirka se VNS nakonec nezúčastnil, proto ho mezi návštěvníky logicky nepočítám. Líbila se mi Janiččina reakce na jeho náhlý odchod.
Stáli jsme ve stínu stromu, zatímco Jirka seděl na lavičce opodál. Slunce nepříjemně pálilo a já ho cestou do stínu pozval, ať jde s námi. Jen zavrtěl hlavou a nevnímal dál. Po chvíli se zvedl a odcházel druhým směrem.
"Jirkoo..!" zavolalo na něj jedno z děvčat - Lusia.
Bez jakékoliv reakce pokračoval v cestě.
"Tyvoe kam de?" ptala se zmateně Lucka.
Chvíli jsme polemizovali o tom, proč a kam odchází. Lusia pak začala znovu volat jeho jméno.
"Má sluchátka," zdůvodnil jeho nepřítomné chování někdo.
"Lepší, než kdyby nás ignoroval," poznamenala Janička.
Bez jakékoliv reakce pokračoval v cestě.
"Tyvoe kam de?" ptala se zmateně Lucka.
Chvíli jsme polemizovali o tom, proč a kam odchází. Lusia pak začala znovu volat jeho jméno.
"Má sluchátka," zdůvodnil jeho nepřítomné chování někdo.
"Lepší, než kdyby nás ignoroval," poznamenala Janička.
<<< Tu hlášku miluju. Řekla to tak vážně, v klidu pozorujíc chlapcův odchod.
***
Nechtěl jsem z klubu odjíždět. Zanechal bych tam spoustu známých a to mi bylo nemilé. Bikuku pak ale přišel a svým typickým bezstarostným výrazem se zeptal, kdy jedeme. Odsouhlasil děvčatům náš odjezd i přes to, že já byl proti (z toho se už nevykecáš, chlapče x)). S autoritou jsem měl problémy vždy, ale že to dojde až takhle daleko..
Pozval jsem také Vandu (slečnu, co jsem jí hledal a poté k ní byl dotažen) a její přítelkyni Anes, aby jely s námi. Vandu bych tam nenechal, byla mi sympatická. Mám rád upřímné lidi. A ona je upřímnější než kdokoliv, koho znám. Sympatických děvčat tam sice bylo více, ale když jsem se ptal, jestli s námi chce ještě někdo, nevěnoval mi nikdo pozornost, proto jsem je nechal, ať se baví dál. Byl jsem ochoten vzít s námi i naprosto cizí slečny, ale neozvaly se ani ty známé.
Zůstali jsme tedy jen já, Kuba, Bikuku, Lucka, Lussia (promiň za to dvojité es, ale mně se líbí.. x)), Vanda a Anes. Museli jsme autobusem, metrem, autobusem.. Kupodivu se mi neudělalo zle v ani jednom ze zmiňovaných dopravních prostředků. Nepochybuji, že i tentokrát to měla na svědomí Kubova přítomnost, protože on je jeden z lidí, se kterými já trávím volný čas nejraději. Pokaždé na mě čekal a byl blízko - narozdíl od ostatních, kteří nečekali ani až si sbalím batoh. Ano, tohle už _je_ výčitka..
Jediné, co mi vadilo, byly eskalátory. Jsou příliš vysoké a příliš.. pohyblivé.. Přidržoval jsem se Bikuku a sledoval schod, na kterém jsem stál, abych tak alespoň trochu přestal vnímat nakloněnou plošinu, na které jsme se vstupem na eskalátory octli. Za Bikuku jsem rád. Cítil jsem se s ním bezpečněji, ale děvčata mi to neulehčovala. Zřejmě si ještě přála, abych se bál - jinak si jejich posměvačné chování a donucování mé osoby, abych sledoval tu výšku, vysvětlit nedovedu.
Pozval jsem také Vandu (slečnu, co jsem jí hledal a poté k ní byl dotažen) a její přítelkyni Anes, aby jely s námi. Vandu bych tam nenechal, byla mi sympatická. Mám rád upřímné lidi. A ona je upřímnější než kdokoliv, koho znám. Sympatických děvčat tam sice bylo více, ale když jsem se ptal, jestli s námi chce ještě někdo, nevěnoval mi nikdo pozornost, proto jsem je nechal, ať se baví dál. Byl jsem ochoten vzít s námi i naprosto cizí slečny, ale neozvaly se ani ty známé.
Zůstali jsme tedy jen já, Kuba, Bikuku, Lucka, Lussia (promiň za to dvojité es, ale mně se líbí.. x)), Vanda a Anes. Museli jsme autobusem, metrem, autobusem.. Kupodivu se mi neudělalo zle v ani jednom ze zmiňovaných dopravních prostředků. Nepochybuji, že i tentokrát to měla na svědomí Kubova přítomnost, protože on je jeden z lidí, se kterými já trávím volný čas nejraději. Pokaždé na mě čekal a byl blízko - narozdíl od ostatních, kteří nečekali ani až si sbalím batoh. Ano, tohle už _je_ výčitka..
Jediné, co mi vadilo, byly eskalátory. Jsou příliš vysoké a příliš.. pohyblivé.. Přidržoval jsem se Bikuku a sledoval schod, na kterém jsem stál, abych tak alespoň trochu přestal vnímat nakloněnou plošinu, na které jsme se vstupem na eskalátory octli. Za Bikuku jsem rád. Cítil jsem se s ním bezpečněji, ale děvčata mi to neulehčovala. Zřejmě si ještě přála, abych se bál - jinak si jejich posměvačné chování a donucování mé osoby, abych sledoval tu výšku, vysvětlit nedovedu.
***
Že Lucka s Lussiou chtějí do budovy Bohnic propašovat plechovku piva, jsem věděl. Že ale nemají nic promyšleno a budou se snažit něco vymyslet až na místě, jsem netušil. Kdyby snad ano, setrval bych na VNS a dál se bavil podle svého i za cenu toho, že by mi to mělo být vyčítáno.
Lucka neustále tvrdí, že se nechová jako dítě. Já tvrdím, že se jako dítě chová, jen tak nepřemýšlí. Když dospělému třikrát řeknete, že vám něco opravdu není příjemné, uvědomí si to, a protože nechce, aby se mu dělo stejně, přestane. Dítě pokračuje, neví, kdy přestat. Musel jsem tedy burcovat Kubu, aby mě před ní chránil ve chvíli, kdy byla tak hodná a snažila se mi zhoršit mou fóbii z pavouků. Telefonoval jsem zrovna s kamarádkou, která na VNS zůstala, a které jsem slíbil, že se do konce párty vrátím. Díky prodloužení výletu jsem ale návrat nestíhal, proto jsem se s ní domlouval, kde bychom se mohli sejít večer. Odešel jsem od lavice, kde jsme všichni výletníci seděli a vzdálil se, aby na mě Lucka nedosáhla a nemohla mi tolik vyhrožovat osminohým hmyzem. Lucka mě samozřejmě následovala, ale pro mé zoufalé výkřiky vstal Bikuku a zastavil ji (?-*).
Po skončení hovoru jsem byl předveden před okno jednoho ze zdejších pokojů. Neznám reakci děvčat sedících v něm, protože jsem zrovna cosi sděloval Kubovi. Přítomnost ošetřovatelek nás donutila odejít a my tedy zamířili do jedné z restaurací, kde nám Anes zaplatila pití, ač jsem barmanovi nabízel svou bankovku (stejně jako Bikuku).
Lucka neustále tvrdí, že se nechová jako dítě. Já tvrdím, že se jako dítě chová, jen tak nepřemýšlí. Když dospělému třikrát řeknete, že vám něco opravdu není příjemné, uvědomí si to, a protože nechce, aby se mu dělo stejně, přestane. Dítě pokračuje, neví, kdy přestat. Musel jsem tedy burcovat Kubu, aby mě před ní chránil ve chvíli, kdy byla tak hodná a snažila se mi zhoršit mou fóbii z pavouků. Telefonoval jsem zrovna s kamarádkou, která na VNS zůstala, a které jsem slíbil, že se do konce párty vrátím. Díky prodloužení výletu jsem ale návrat nestíhal, proto jsem se s ní domlouval, kde bychom se mohli sejít večer. Odešel jsem od lavice, kde jsme všichni výletníci seděli a vzdálil se, aby na mě Lucka nedosáhla a nemohla mi tolik vyhrožovat osminohým hmyzem. Lucka mě samozřejmě následovala, ale pro mé zoufalé výkřiky vstal Bikuku a zastavil ji (?-*).
Po skončení hovoru jsem byl předveden před okno jednoho ze zdejších pokojů. Neznám reakci děvčat sedících v něm, protože jsem zrovna cosi sděloval Kubovi. Přítomnost ošetřovatelek nás donutila odejít a my tedy zamířili do jedné z restaurací, kde nám Anes zaplatila pití, ač jsem barmanovi nabízel svou bankovku (stejně jako Bikuku).
***
Seděli jsme na lavicích venku a probírali, kdo bude co pít. Všichni pak doléhali na Kubu, aby zašel dovnitř objednat. Své právo žádat ho o to zdůvodňovali tím, že vypadá nejstář. Nesouhlasil jsem s nimi, ale také bych býval ocenil, kdyby objednal - jsem od přírody velice líný tvor. Mluvili jeden přes druhého a Kubík stále odmítal. Když okolí utichlo, usmál jsem se na něj a slušně naprosto podřízeným tónem se zeptal, jestli by mi neobjednal pití. Dostal jsem zápornou odpověď - je zlý, mám ho za to rád x)
Zvedla se tedy Anes a já. Hned také Bikuku, což jsem ocenil, protože by mi bylo nepříjemné odloučit se od něj, byť jen na pár minut. Uvnitř jsme objednali všem zájemcům a pití nesli ven. Bikuku ponejprv vzal jen svou sklenici, načež jsem se začal smát nad jeho roztomilou bezstarostností. Všiml si a vrátil se pro další ze sklenic. Anes vzala také jednu další. Proto jsem byl nakonec já ten, kdo nenesl nic, co by mu nepatřilo. Všichni navíc dostali zelená brčka. Jediné červené jsem si zabral s předstihem já.
Někde mezi rozhovorem kdosi napsal Bikuku zprávu. Jsem zvyklý mu psát a to, že seděl vedle mě, mě nezastavilo.. Dvě jednoduchá výstižná slova.. Miluju tě.. Díval jsem se, jak otevírá zprávu a pozoroval, jak ji čte. Podíval se na mě svým krásným pohledem a já si uvědomil, že zaostávám v rozhovoru. Otočil jsem se tedy zpět k ostatním a zapojil se. Nenápadně si pak přečetl zpáteční SMS od Bikuku <3
Při odchodu jsem s sebou vzal mně přidělenou skleněnou lahev s vodou, protože jsem nedopil. Věřím, že podnik se z těch tří takto zpronevěřených korun brzy vzpamatuje. Čekala nás další autobusová zastávka, kde jsem objevil, že má propiska je vystřelovací (ale funguje to pouze mně), a proto jsem využil neobyčejnosti této propisovací tužky k tomu, abych si jí na ruku napsal jméno člověka, ke kterému cítím něco podobně neobyčejného - Bikuku.. V životě by mě nenapadlo, že budu přirovnávat svůj cit k vystřelovací propisce.
(TO BE CONTINUED)
Zvedla se tedy Anes a já. Hned také Bikuku, což jsem ocenil, protože by mi bylo nepříjemné odloučit se od něj, byť jen na pár minut. Uvnitř jsme objednali všem zájemcům a pití nesli ven. Bikuku ponejprv vzal jen svou sklenici, načež jsem se začal smát nad jeho roztomilou bezstarostností. Všiml si a vrátil se pro další ze sklenic. Anes vzala také jednu další. Proto jsem byl nakonec já ten, kdo nenesl nic, co by mu nepatřilo. Všichni navíc dostali zelená brčka. Jediné červené jsem si zabral s předstihem já.
Někde mezi rozhovorem kdosi napsal Bikuku zprávu. Jsem zvyklý mu psát a to, že seděl vedle mě, mě nezastavilo.. Dvě jednoduchá výstižná slova.. Miluju tě.. Díval jsem se, jak otevírá zprávu a pozoroval, jak ji čte. Podíval se na mě svým krásným pohledem a já si uvědomil, že zaostávám v rozhovoru. Otočil jsem se tedy zpět k ostatním a zapojil se. Nenápadně si pak přečetl zpáteční SMS od Bikuku <3
Při odchodu jsem s sebou vzal mně přidělenou skleněnou lahev s vodou, protože jsem nedopil. Věřím, že podnik se z těch tří takto zpronevěřených korun brzy vzpamatuje. Čekala nás další autobusová zastávka, kde jsem objevil, že má propiska je vystřelovací (ale funguje to pouze mně), a proto jsem využil neobyčejnosti této propisovací tužky k tomu, abych si jí na ruku napsal jméno člověka, ke kterému cítím něco podobně neobyčejného - Bikuku.. V životě by mě nenapadlo, že budu přirovnávat svůj cit k vystřelovací propisce.
(TO BE CONTINUED)