close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

[by Medy] VNS: 5 - 'Osamocení'

17. listopadu 2007 v 16:46 |  VNS (25.8.07)
Autobus přijel za chvíli a já už nehodlal sedět kdesi na volném místě. Přešel jsem od děvčat k Bikuku, který stál a přidržoval se tyče. Vychutnával jsem si poslední okamžiky jeho přítomnosti a snažil se nemyslet na to, že za chvíli bude zase pryč.. daleko..
Z autobusu jsme museli zpět do metra, kde jsme se o pár stanic později měli rozdělit. Já s Kubou jsme mířili k Václavskému náměstí a ostatní někam na autobusové nádraží. Zda to byly eskalátory v tomto nebo jiném metru, nevím, ale na jedněch se mi stala taková nemilá věc..

Chytil jsem se Bikuku a pevně se držel. Zhruba uprostřed se ale schody prudkým trhavým pohybem zastavily. Co jsem vyslovil, si nepamatuji, ale nepochybuji o tom, jakého rázu byla ta slova. Všichni měli z mého strachu legraci a já čekal, jestli se schody rozjedou. Za pár vteřin se ozvalo rozhlasové upozornění, abychom se přidržovali madel, protože eskalátory se dají do chodu. Uznávám, že jsem se také zasmál svému výrazu. Ovšem až poté, co jsem byl z metra venku.
Poslední metro, kterým jsme jeli spolu, bylo vcelku přeplněné. Již jsem si zvykl a dokonce mi nedělá v této době problém dostat se z davu cestujících ven. Vystoupili jsme a všichni se nahrnuli na eskalátory i přesto, že Kuba všechny uvnitř podzemního vlaku upozorňoval, že tato stanice bude pro mě a pro něj konečná. Jediný Bikuku počkal na mě - čekal, až se ho chytím a vstoupím s ním na pojízdné schůdky.
Zastavil se u nich a otočil se k nám.
"Tady končíme," vysvětlil Kubík a já jen pozoroval, jak Bikukuova ramena poklesávají s jeho náladou.
Nesouhlasně se došoural ke mně. Nechtěl jsem ho nechat jít, ale uklidňoval jsem se myšlenkou na koncert, kterého se máme zase společně zúčastnit. Ten koncert je mimochodem zítra, takže opět jednou nebudu stíhat doplňovat články - respektive vy je nebudete stíhat číst x)
Nevadí mi dát veřejnosti najevo svou homosexualitu, ale nevěděl jsem, jak se k tomu staví Bikuku, proto jsem čekal, až odjedou přítomná metra a prostor se tím mírně vylidní. On se jen na oba vlaky podíval, řekl, že na to kašle, a šel ke mně. Když odtáhl své rty od mých, já je zase rychle přimkl, protože jsem se nedokázal nabažit chuti jeho rtů tak rychle.
***
S Kubou jsme vyrazili pěšky k náměstí. Z metra jsme vyšli někde kus od Prašné brány - nevím, co je to za stanici.. Probírali jsme předešlý den a mě se opět zmocňoval pocit, že za chvíli budu sám. Kubík měl domluvenou schůzku s přáteli, a protože již měl zpoždění, nastoupil pár metrů od New Yorkeru do metra a na vršek náměstí se dopravil tímto způsobem. Já se s ním rozloučil, protože náměstím jsem chtěl projít pěšky a slíbil jsem, že pokud nebudu mít tuto noc kde spát, kontaktuji jej.
U koně seděly děvčata z VNS. Já ke koni přešel úmyslně z druhé strany, protože jsem je nechtěl obtěžovat. Doznívala tu VNS párty a já se cítil nesvůj na to, abych za nimi sám od sebe přišel a setrval. Chvíli jsem seděl na lavičce o pár metrů níže, kde jsem byl neustále atakován modrým umělohmotným mečem jakéhosi Japonce, který si nevšiml, že při každé své otočce mi hrozí vypíchnutím oka. Půlhodina v jeho společnosti mě vyburcovala k tomu, abych se zvedl a náměstí opustil. Kráčel jsem se zeptat na hlavní nádraží na vlakové spoje.
Doběhla mě tři děvčata - mezi nimi Péťa, kterou jsem si pamatoval ještě z klubu, když seděla vedle mě a nevěřila, že mi je stejně jako jí. Děvčata měla namířeno do Ostravy. Vlak jim odjížděl zhruba za patnáct minut. V informacích jsem se dověděl něco o mých spojích.
"Poslední vám jede za tři minuty z Masarykova."
"No ale to nestíham.. Další?"
"Z hlavního ve čtvrt na dvanáct."
"Bře, díky. Vytisknout."
"Dobrá.."
Doprovodil jsem děvčata na jejich nástupiště a ještě si před odjezdem povídal s Peťulkou. Za chvíli mi i ony odjely a já měl teď jen pramalou šanci na _příjemnou_ společnost..
***
Telefonoval jsem s Luckou a domlouval se, že bych dojel do Boleslavy. Ponejprv jsem ale kontaktoval Kubu, který měl vypnutý mobil, takže mi to nebylo moc platné. Chtěl jsem noc přečkat ve Valentinu, ale neuvědomil jsem si, že uvnitř se baví i Kuba s přáteli. Jistě - chtěl jsem ho najít a věděl jsem, že je ve Valu. Neuvědomil jsem si ale, že když tam přijdu a budu se bavit sám, bude to i tak vypadat, jako bych se vnucoval. Valentino jsem po pár minutách bloudění Prahou našel, ale dovnitř jsem nakonec nevešel. Nechtěl jsem být vlezlý - to raději budu mrznout na lavičce na hlaváku, než abych se vtíral.
Procházel jsem se bezcílně Prahou a zakončil na lavičce pod Václavákem. Ocital jsem se na plácku, kterému vévodí jeden z četných Bankrotů. Byl jsem rád za to, že mají zavřeno, a proto z repráčku není slyšet několika jazyčné lákání k nákupu. Cestou jsem si psal s Gábi, které jsem pak i volal, s Bikuku, který zrovna dorazil domů, s Vandou, která se o mě bála, a se kterou jsem později také telefonoval a s Luckou, která mě pozvala k sobě domů, abych u ní přespal. Přijal jsem, ale autobusy již byly pryč. Zvažoval jsem tedy stopování. Praha, noc, auta. Nic moc, ale lepší nápad jsem nedostal. Hledal jsem tedy silnici, na které by se mohlo najít pár řidičů, co by mě byli ochotni svézt dál za město. Stěžoval jsem si při tom ještě na žízeň. Málem jsem už pil z fontánky, ale přišlo mi to až moc nechutné na to, abych si tak zachraňoval život.
Uprostřed telefonátu s Luckou si přede mě dřepnul cizí chlapec. Oddálil jsem mobil a zeptal se příchozího, co je. Jen si mě rukou za krk něžně přitáhl k sobě a chtěl mě políbit. Vyděsil jsem se a odtáhl.
"Co děláš?!"
"Jenom tooo.." díval se na mě provinile.
"Tyvoe vypadni," vybízel jsem jej, abych mohl pokračovat v hovoru s Luckou.
"Jo..?"
"Jo. Běž."
Stále tam dřepěl.
"No vypadni," naznačil jsem rukou směr.
"..."
"Vypadni," řekl jsem důrazněji.
Zřejmě jsem směr naznačil špatně, protože se vydal druhou stranou, ale na tom už mi pramálo záleželo.
Měl jsem vybitou baterii v mobilu a z posledního jsem se snažil dovolat Ivettce. Při každém pokusu ale mobil selhal a baterka vypla definitivně. Když takto selhala komunikace, rozhodl jsem se alespoň pro procházku noční Prahou. Procházím se noční Prahou až moc často, zdá se mi, ale zvykám si.
Cestou jsem potkal jednoho černocha. Potkal jsem jich víc, ale tento nejen pozdravil, ale také mě následoval nenápadně celou cestu.




(TO BE CONTINUED)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama