close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

[by Medy] VNS: 6 - 'Tony'

17. listopadu 2007 v 16:49 |  VNS (25.8.07)
Pozdravil.
Při tom telefonátu, kdy se mě pokoušel políbit neznámý hoch, jsem si pak dělal legraci, že jsem blbej - měl jsem se nechat a třeba by mě pak pozval někam na pití. Měl jsem vážně strašnou žízeň..
Pozdravil jsem tedy nového zájemce o konverzaci. Nebál jsem se. Myslel si, že jsem dívka. Nechal jsem ho při tom názoru, ale po chvíli mě začal štvát. Když mě něco naštve (a děje se tak velice rychle), je mi jedno, že ten pitomej černoch vedle mě je o tři metry vyšší než já a pravděpodobně je i o dost silnější. Začal jsem být protivný.

"A jak se menuješ?" ptal se mě špatným přízvukem.
"Medard," odsekl jsem a věřil, že mu to dojde.
"Medard.. Já sem Tony," usmál se na mě.
Nepříjemně jsem na něj pohlédl. "Já jsem _kluk_ Medard.." pomohl jsem mu.
Vyděsil se a zřejmě teď litoval vteřin strávených v mé společnosti.
"Chceš napít?" podával mi svou poloprázdnou lahev litrové Coca Coly.
Nepřijal jsem. Vypadalo to v tu chvíli, že nabízí pití svým nepřátelům. Obdivoval jsem se, že jsem mu lahev nevytrhl a nenalil do sebe obsah. Pořád jsem ale doufal, že mi tu vodu obstará. Jak ale zjistil, že jsem chlapec, opovržlivě si mě prohlédl a vydal se cestou napřed.
Byl jsem zase sám a bez pitiva. Blížil jsem se k La Bodega (nebo Masarykovu nádraží, chcete-li), když jsem za sebou uslyšel Tonyho hlas.
"Medard.. Počkej!"
Spěšně se ke mně blížil. Lidé kolem si mě jen divně prohlíželi a já čekal na něj. Celou cestu se pak ptal, jestli "bych mu to nevzal do pusy" .. Zas až _takhle_ velkou žízeň jsem opravdu neměl.. Povídal jsem si s ním a dokola jsem opakoval, že "nejsem buzna", za což se stydím ještě teď, když si vzpomenu. Nechápu, jak jsem to mohl vyslovit, ale v takovýchto případech se ohrazuji touto větou často.
Vyprávěl, že on je také hetero, ale já jsem prý strašně krásný kluk a z chlapců se mu líbím jen já. Nebral jsem to jako lichotku, ale spíše jako oznámení podobnosti mé osoby s ženským zevnějškem, což mi na náladě nepřidalo. Ještě více mě to podráždilo a choval jsem se o něco více nevrle. Dokonce to vypadalo, že ze mě začíná mít Tony respekt. Připadalo mi až směšné, když jsem nás ve skleněné výloze spatřil stát vedle sebe. Tony, vysoký a mohutný chlap, krčící se vedle malého hubeného chlapce - mě.
Opatrně se na mě podíval a vysvětloval: "Ale Medard.. Já na tebe mít prostě jen chuť.."
"A já mít zase strašná žízeň.." vyjel jsem.
Zarazil se. Svou Colu již dopil, tak mi jen řekl, abych počkal před barem, kolem kterého jsme zrovna procházeli. Zeptal se, co chci pít a ještě nejmíň třikrát mě vybídnul, abych na něj počkal. Po čtvrté dokonce poprosil. Kývl jsem na souhlas a popohnal ho, protože se mi nechtělo setrvávat nenapojen déle. Donesl mi čistou vodu v hodnotě čtyřiceti korun. Já bych si ji koupit nemohl - neměl jsem u sebe žádné peníze. Mrknul jsem na obal - voda z Francie, luxus. Zkontroloval jsem nenápadně víčko, jestli lahev nebyla otevírána dřív, než mi byla předána. Neměl jsem v úmyslu skončit někde nadopován s Tonym. Víčko bylo v pořádku. Rychle jsem vypil celý obsah a ještě upozornil svého společníka, že mi to nemusel kupovat, a že se vypitím jeho vody k ničemu nezavazuji. Přikývl a tvrdil, že mu stačí má přítomnost. Bavili jsme se pak spolu normálně a bez nabídek. Loučili jsme se jako přátelé.
***
Zamířil jsem na nádraží, ale to kolem jedné zavírají a otevírají až po třetí hodině, proto jsem tentokrát změnil směr a vyšel si do parčíku nad ním. Sesunul jsem se na lavičku. Pokaždé, když spím venku, spím vsedě - kvůli policistům. Když ležíte, nedovolí vám zůstat. Já otevíral oči pokaždé, kdykoliv kolem někdo procházel. Stalo se tak asi třikrát. Jednou to byl chlapec typově mi podobný. Sedl si na lavičku vedle a na můj znepokojený výraz (nebál jsem se, jen mě vyrušil ze spánku, tak jsem byl nevrlý) odpověděl, abych se nebál, že mě bude hlídat. Prý býval stejný jako já, a teď mi chce pomoct. Byl jsem natolik unaven, že jsem ho poslechl a usnul.
Lehce do mě strčil a tím mě probudil. Otevřel jsem oči. Přímo přede mnou jsem spatřil policejní vůz projíždějící velice pomalým tempem parkem. V autě seděli tři policisté a všichni na nás podezíravě hleděli. Oba jsme ale byli "vzhůru", proto jen projeli a víc si nás nevšímali. Nebyl jsem sto ani poděkovat - měl jsem ztěžklá víčka a hned jsem se oddal opětovnému spánku.
Za pár hodin jsem byl probuzen znovu. Bylo po třetí hodině. To je přesně čas, kdy se všichni sesouváme na nádraží do tepla. Ten poslední vlak, který mi měl jet den předešlý, kolem jedenácté večerní, jsem se stihnout nepokoušel. Při pozorném pročtení vytisklého spoje jsem si totiž všiml, že bych musel čtyři hodiny čekat v Děčíně. To raději čekat hodin šest - ale v Praze. Odešli jsme na nádraží a lehli si vedle sebe na takové ty velké mramorové panely mající sloužit jako lavice.
Ráno nás vzbudil příslušník policie hlavního města Prahy s přáním krásného rána. Počkal, až se probereme, a pak odešel budit dosti nepříjemnějším způsobem ostatní. Rozloučil jsem se s kamarádem a šoural se k okýnku s informacemi o spojích. Nazývám ho kamarádem, ač jsem s ním nepromluvil více než dvě věty. Udělal toho ale víc - spal při mně a probudil při policejní kontrole. Kdyby to neudělal, putoval bych k otci.
"Vy ste ještě neodjel?"
"No tak když ste mi vyjel vlak, se kterym bych musel čekat v Děčíně čtyři hodiny.."
"... Další vlak vám jede za deset minut."
"Kuju. Vytisknout.." zkazil jsem mu náladu. Ten kluk opravdu nerad tiskne - a já to vím.. x)
(TO BE CONTINUED)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama