V tichém pokoji,jehož prázdnotu přerušuje jen slabé vrnění počítače. Bez šance na návrat čekám. Je mi trochu zima, ze stěn mě pozorují desítky očí, upírající se do miliontého objektivu, který narušuje jejich soukromí. Zkrývají mezi sebou zakázaný cit...nebo tomu alespoň někteří z nás věří.
Bolest zad a lehké pobolívání žeber- památka na dopoledne a včerejšek, kdy jsem zase snažila být tím kým nikdy nebudu...smutný úsměv na rtech, který se lehce zvětší, když napíše Joey. Další nesmyslná noc, ve které se mi snad nebude nic zdát. Další doufaní pro nic....Jen dalších pár hodin co v opilosti vlastní únavy vyťukávám článek a povídám si se svým jedinečným bráškou o sedačkách a prostituci.
Bolest zad a lehké pobolívání žeber- památka na dopoledne a včerejšek, kdy jsem zase snažila být tím kým nikdy nebudu...smutný úsměv na rtech, který se lehce zvětší, když napíše Joey. Další nesmyslná noc, ve které se mi snad nebude nic zdát. Další doufaní pro nic....Jen dalších pár hodin co v opilosti vlastní únavy vyťukávám článek a povídám si se svým jedinečným bráškou o sedačkách a prostituci.
Co se stane, když usnu ? Proberu se za pár hodin do bolestného dne plného nenáviděných lidí, nucenak věcem, které ani dělat nechci. Nezajímá mě to, je mi to všechno naprosto jedno. Přivírám oči a nořím se do světa,kde jsme jen my...A je mi jedno všechno okolo, žiju jen pro okamžik dalšího setkání.Jediné co je mi líto, je že opouštím svou snoubenku...to mi vadí...
Asi už to vzdám...přestávám tu únavu zvládat...
Miluju vás : °°°°°°°