Byla jsem bez netu a měla jsem tím pádem čas sepsat nějaký ten kus reportu..jde to ztuha,ale..prostě tady ho máte..
Když jsme k všeobecnému nadšení (nás dvou) dorazili na Anděl ( k obchodnímu domu Tesco, dříve Carefour), byl mi okamžitě jasný cíl další cesty. Medovník. Vynechme detail, že si Medy opět nedal nic. Mně to rozhodně chuť nekazilo. Nějakou neidentifikovatelně dlouhou dobu jsme si povídali a já mohla již poněkolikáté obdivovat Medyho kšandy, které má_opravdu_rád.
Přiblížil se čas konce Kettyiny školy a tak jsme se pomalu zvedli a zamířili k onomu ústavu.
,,Jo dobrý je to dost těsně, před minutou skončila. To přijdem akorát…" Zamyslela jsem se, když jsme byli asi 15 metrů od vchodu do školy. ,, Takže to nestíháme?" Optal se mě klidně Medy. Skoro jsem v tom slyšela ,,zase nestíháme". To by bylo naprosto neoprávněné, protože, když něco organizuju já a nevyskytnou se technické problémy způsobené někým jiným, jsme vždycky, všude včas. Zpoždění na fan srazech na mě nesvádějte.
,,Stíháme. Právě že úplně přesně." A měla jsem pravdu. Dorazili jsme akorát. Během chvilky vyběhla ze dveří Kett a proběhlo nezbytné objímání.
V tuto chvíli jsme museli vyrazit ke mně domů na oběd, nalhat mé milé babičce, že jsem byla celou dobu ve škole a převezmout od Báry (spolužačka, účastnice plesu a spánku u mě) ortopedický korzet, který se jí nechtělo tahat až domů na Opatov.
Snědli jsme s Ketty oběd. Tentokrát Pandu omlouvá to, že jsme měli kuře, které kupodivu nejí (ne kuře není maso ; ) ). Podívali jsme se na nějaká videa a šli tentokrát ke Ketty, která si doma chtěla nechat věci. Další na programu byl totiž LnU sraz v Coffee Heaven a tahat tam učení by asi vážně nebylo nejrozumnější. V 5 jsme měli mít sraz s Bárou před naším domem.
Celý perfektně propočítaný časový plán ovšem narušil fakt, že jsme u Ketty místo 10-ti minut strávili téměř hodinu. Celkem důrazně nás na to upozornil svým telefonátem Joey. Víte on je dlouho v klidu…a na mě je vážně hodný…ale když ho již po několikáté nechávám někde čekat, není rád, opravdu ne. Vynadal mi, že máme pohnout a zkritizoval můj plán. Naštvaně jsem zavelela k okamžitému a rychlému odchodu. Nemám ráda, když je na mě Joey naštvaný. Doprovázeni Medyho uklidňováním, že se určitě do našeho příchodu uklidní, jsme vyběhli na autobus. Tuším, že nás opět něco málem přejelo, ale nejsem si úplně jistá. Na tomhle úseku silnice, jsem málem umřela už několikrát ;)
Oblíbenou tramvají číslo 10, jsme se dostali až na flóru. Joey se zdál celkem v klidu a tak jsme vyrazili do kavárny našemu LnU stolku. Zatím jsme bohužel nezrealizovali rezervaci, takže náš stolek někdo obsadil ! Sedli jsme si tedy k jinému.Při obvyklé sestavě nápojů : Trin- ice capuccino, Joey- malé presso, Ketty- horká čokoláda (?) Medy-nic, jsme probrali všechno důležité. Ačkoliv asi nikdy nenastane okamžik, kdy bychom na sebe měli tolik času, kolik skutečně chceme. Kolem 5 - smluvené hodiny srazu s Bárou, mi začal zvonit telefon. Ujistila jsem Barušku, že už jsme v metru, ať chvíli počká. To byla ještě plna optimismu a nadšení, takže souhlasila. Když volala po půl hodině, zmrzlá a znuděná a já jí oznámila, že jsme stále v metru, nezněl její hlas už příliš přívětivě. Ubezpečila jsem jí, že do půl hodiny jsme na místě, ať nás omluví u ostatních spolužáků a vysvětlí jim, že čekat na nás rozhodně nemá cenu. Udělali jsme jedno LnU foto (nevěřili byste, jak dlouho nám trvalo, přimět chlapce do dané polohy. Ale jinak bychom se tam prostě nevešli.) a naběhli na tramvaj. Domluvili jsme si s Joeym sraz o asi 2 hodiny později na zastávce Štěpánská. To je mimochodem na půli cesty mezi Malou Stranou a Florou, pokud je vaším společným cílem Lucerna. Pokud to nechápete, nesnažte se, toť logika LnU.
S Kett jsme se rozloučili na Andělu (ano opět oblíbená cesta desítkou) a okamžitě jeli zachránit mrznoucí Báru. Divím se, že nás nezabila, já bych to udělala.
Nastal obrovský shon. Přece jen obléknout do společenského tři lidi v jednom bytě, kteří mají na prostor a vybavení nároky top modelek je trochu problém. Leč vypadalo to nadějně. Zabraly jsme si s Bárou můj pokoj a Medymu poskytly celou koupelnu a ostatní místnosti.
Postávala jsem si tak polonahá u skříně a řešila s Baruškou jaké silonky by byly nejvhodnější. ,, Tak, teď by sem ještě mohl přijít Medy s tím, že něco potřebuje." Smála jsem se a svlékla si kalhoty. Bára se zasmála. ,,Triiiin? Mohla bys na chvilku ?" Ozvalo se z vedlejší místnosti (konkrétně jídelny). Bára se začala hystericky smát. Nějak jsem improvizovala s oděvem a vydala se Pandě na pomoc. ,,Nemáte žehličku ? Mně se ta košile nějak zmačkala…" Zeptal se s lehkou beznadějí v očích. Trin udělala, Trin zařídila, Medy si žehlil, děvčata se dooblékla. Musím říct, že nám to fakt slušelo.
O několik minut později, Bára svou šikovností zachránila Medyho košili od vodního kamene z žehličky a já zkoušela chodit v půjčených botách na hodně vysokém podpatku. Šlo to dost těžko. Ještě párkrát jsme ubezpečili slečny ze školy, že na nás vážně nemají čekat a Joeyho, že opravdu přijdeme na místo srazu včas a vyrazili. Když nad tím teď tak přemýšlím, první dva dny byly ve znamení přesunů a cest.
Přiblížil se čas konce Kettyiny školy a tak jsme se pomalu zvedli a zamířili k onomu ústavu.
,,Jo dobrý je to dost těsně, před minutou skončila. To přijdem akorát…" Zamyslela jsem se, když jsme byli asi 15 metrů od vchodu do školy. ,, Takže to nestíháme?" Optal se mě klidně Medy. Skoro jsem v tom slyšela ,,zase nestíháme". To by bylo naprosto neoprávněné, protože, když něco organizuju já a nevyskytnou se technické problémy způsobené někým jiným, jsme vždycky, všude včas. Zpoždění na fan srazech na mě nesvádějte.
,,Stíháme. Právě že úplně přesně." A měla jsem pravdu. Dorazili jsme akorát. Během chvilky vyběhla ze dveří Kett a proběhlo nezbytné objímání.
V tuto chvíli jsme museli vyrazit ke mně domů na oběd, nalhat mé milé babičce, že jsem byla celou dobu ve škole a převezmout od Báry (spolužačka, účastnice plesu a spánku u mě) ortopedický korzet, který se jí nechtělo tahat až domů na Opatov.
Snědli jsme s Ketty oběd. Tentokrát Pandu omlouvá to, že jsme měli kuře, které kupodivu nejí (ne kuře není maso ; ) ). Podívali jsme se na nějaká videa a šli tentokrát ke Ketty, která si doma chtěla nechat věci. Další na programu byl totiž LnU sraz v Coffee Heaven a tahat tam učení by asi vážně nebylo nejrozumnější. V 5 jsme měli mít sraz s Bárou před naším domem.
Celý perfektně propočítaný časový plán ovšem narušil fakt, že jsme u Ketty místo 10-ti minut strávili téměř hodinu. Celkem důrazně nás na to upozornil svým telefonátem Joey. Víte on je dlouho v klidu…a na mě je vážně hodný…ale když ho již po několikáté nechávám někde čekat, není rád, opravdu ne. Vynadal mi, že máme pohnout a zkritizoval můj plán. Naštvaně jsem zavelela k okamžitému a rychlému odchodu. Nemám ráda, když je na mě Joey naštvaný. Doprovázeni Medyho uklidňováním, že se určitě do našeho příchodu uklidní, jsme vyběhli na autobus. Tuším, že nás opět něco málem přejelo, ale nejsem si úplně jistá. Na tomhle úseku silnice, jsem málem umřela už několikrát ;)
Oblíbenou tramvají číslo 10, jsme se dostali až na flóru. Joey se zdál celkem v klidu a tak jsme vyrazili do kavárny našemu LnU stolku. Zatím jsme bohužel nezrealizovali rezervaci, takže náš stolek někdo obsadil ! Sedli jsme si tedy k jinému.Při obvyklé sestavě nápojů : Trin- ice capuccino, Joey- malé presso, Ketty- horká čokoláda (?) Medy-nic, jsme probrali všechno důležité. Ačkoliv asi nikdy nenastane okamžik, kdy bychom na sebe měli tolik času, kolik skutečně chceme. Kolem 5 - smluvené hodiny srazu s Bárou, mi začal zvonit telefon. Ujistila jsem Barušku, že už jsme v metru, ať chvíli počká. To byla ještě plna optimismu a nadšení, takže souhlasila. Když volala po půl hodině, zmrzlá a znuděná a já jí oznámila, že jsme stále v metru, nezněl její hlas už příliš přívětivě. Ubezpečila jsem jí, že do půl hodiny jsme na místě, ať nás omluví u ostatních spolužáků a vysvětlí jim, že čekat na nás rozhodně nemá cenu. Udělali jsme jedno LnU foto (nevěřili byste, jak dlouho nám trvalo, přimět chlapce do dané polohy. Ale jinak bychom se tam prostě nevešli.) a naběhli na tramvaj. Domluvili jsme si s Joeym sraz o asi 2 hodiny později na zastávce Štěpánská. To je mimochodem na půli cesty mezi Malou Stranou a Florou, pokud je vaším společným cílem Lucerna. Pokud to nechápete, nesnažte se, toť logika LnU.
S Kett jsme se rozloučili na Andělu (ano opět oblíbená cesta desítkou) a okamžitě jeli zachránit mrznoucí Báru. Divím se, že nás nezabila, já bych to udělala.
Nastal obrovský shon. Přece jen obléknout do společenského tři lidi v jednom bytě, kteří mají na prostor a vybavení nároky top modelek je trochu problém. Leč vypadalo to nadějně. Zabraly jsme si s Bárou můj pokoj a Medymu poskytly celou koupelnu a ostatní místnosti.
Postávala jsem si tak polonahá u skříně a řešila s Baruškou jaké silonky by byly nejvhodnější. ,, Tak, teď by sem ještě mohl přijít Medy s tím, že něco potřebuje." Smála jsem se a svlékla si kalhoty. Bára se zasmála. ,,Triiiin? Mohla bys na chvilku ?" Ozvalo se z vedlejší místnosti (konkrétně jídelny). Bára se začala hystericky smát. Nějak jsem improvizovala s oděvem a vydala se Pandě na pomoc. ,,Nemáte žehličku ? Mně se ta košile nějak zmačkala…" Zeptal se s lehkou beznadějí v očích. Trin udělala, Trin zařídila, Medy si žehlil, děvčata se dooblékla. Musím říct, že nám to fakt slušelo.
O několik minut později, Bára svou šikovností zachránila Medyho košili od vodního kamene z žehličky a já zkoušela chodit v půjčených botách na hodně vysokém podpatku. Šlo to dost těžko. Ještě párkrát jsme ubezpečili slečny ze školy, že na nás vážně nemají čekat a Joeyho, že opravdu přijdeme na místo srazu včas a vyrazili. Když nad tím teď tak přemýšlím, první dva dny byly ve znamení přesunů a cest.
(pokračování již brzy)